Parníkem do Štěchovic

Vypluli jsme v sobotu ráno z Rašínova nábřeží v Praze historickým parníkem Vltava. Restaurační kolesový parník Vltava spustili poprvé na vodu v roce 1940. Od roku 2013 je zapsán jako kulturní památka České republiky. Plavba na něm je opravdový zážitek.

My měli navíc štěstí na skvělého průvodce, který byl do své práce opravdu zapálený. Do detailu vyprávěl o historii budov na břehu řeky Vltavy, od mostů, které samozřejmě nejvíce zajímaly mě, přes Barrandovské ateliéry, které zase obdivuje můj muž, po spoustu dalších architektonických i přírodních zajímavostí.

Velkým zážitkem byl průplav plavebními komorami. Ta první na cestě z Prahy byla asi tři metry vysoká. Ta druhá, která naši loď zvedla o více než deset metrů, nám poskytla větší zážitek. Po téměř třech hodinách jsme dopluli do Štěchovic, kde pro nás první část výletu končila.

Od Vltavy k Sázavě

Nejsložitější bylo plánování, jak se dostat po Vltavě do Posázaví. Moc možností jsme neměli a jak správně tušíte, čím blíže soutoku, tím jednodušší se to zdálo. Naštěstí se soutok Sázavy a Vltavy nachází jen pár kilometrů za Štěchovicemi, proto jsme se vydali směrem k Sázavě pěšky. 

Tedy pěšky. První polovina zhruba pětikilometrové procházky měla do romantiky daleko. Můj muž se podle situace pohybuje na invalidním vozíku nebo o berlích.Při této délce výletu byl vozík jasnou volbou. Ze Štěchovic jsme vyrazili po silnici. Provoz nijak silný nebyl, ale prudkost kopce nás překvapila. No, pěkně jsme si mákli a v Hradišťku jsme byli rádi, že jsme rádi, a hlavně, že jsme na kopci.

Hned za kopcem, když začala cesta prudce klesat (ani tohle není pro vozíčkáře a jeho doprovod žádná výhra), nás však uvítala hudba. Téměř jsem nevěřila vlastním uším. Věděla jsem, že přicházím do kraje bratrů Nedvědů, Wabiho Daňka a dalších mých oblíbenců z puberty, jejichž písničky jsem si už od rána zpívala. Ale netušila jsem, že trampské písničky jsou slyšet celým údolím. Brzy jsme zjistili, že se v Pikovicích pod kopcem (kam jsme měli namířeno na vlak) koná trampský festival.

Pro mě to byl splněný dětský sen. Na festival jsme nešli, nezapadal do našeho pevného časového harmonogramu, ale mně bohatě stačilo během celé procházky i oběda v Pikovicích nejen poslouchat muziku svého mládí, ale navíc kolem sebe potkávat typické trampy v maskáčích, s usárnami na ramenou, nožem za pasem a kloboukem na hlavě. Přesně takhle jsem si celou pubertu představovala tu Rosu na kolejích a Luka pod Medníkem.