Občas vyrazím bez plánu a jiné poutě si naopak užívám naplánované téměř do poslední minuty. Tentokrát jsem během jednoho víkendu spojila dvě přání: moje přání projet se historickým parníkem po Vltavě a manželovo poznat krajinu kolem Sázavy po trase Posázavského pacifiku.
Parníkem do Štěchovic
Vypluli jsme v sobotu ráno z Rašínova nábřeží v Praze historickým parníkem Vltava. Restaurační kolesový parník Vltava spustili poprvé na vodu v roce 1940. Od roku 2013 je zapsán jako kulturní památka České republiky. Plavba na něm je opravdový zážitek.
My měli navíc štěstí na skvělého průvodce, který byl do své práce opravdu zapálený. Do detailu vyprávěl o historii budov na břehu řeky Vltavy, od mostů, které samozřejmě nejvíce zajímaly mě, přes Barrandovské ateliéry, které zase obdivuje můj muž, po spoustu dalších architektonických i přírodních zajímavostí.
Velkým zážitkem byl průplav plavebními komorami. Ta první na cestě z Prahy byla asi tři metry vysoká. Ta druhá, která naši loď zvedla o více než deset metrů, nám poskytla větší zážitek. Po téměř třech hodinách jsme dopluli do Štěchovic, kde pro nás první část výletu končila.
Od Vltavy k Sázavě
Nejsložitější bylo plánování, jak se dostat po Vltavě do Posázaví. Moc možností jsme neměli a jak správně tušíte, čím blíže soutoku, tím jednodušší se to zdálo. Naštěstí se soutok Sázavy a Vltavy nachází jen pár kilometrů za Štěchovicemi, proto jsme se vydali směrem k Sázavě pěšky.
Tedy pěšky. První polovina zhruba pětikilometrové procházky měla do romantiky daleko. Můj muž se podle situace pohybuje na invalidním vozíku nebo o berlích.Při této délce výletu byl vozík jasnou volbou. Ze Štěchovic jsme vyrazili po silnici. Provoz nijak silný nebyl, ale prudkost kopce nás překvapila. No, pěkně jsme si mákli a v Hradišťku jsme byli rádi, že jsme rádi, a hlavně, že jsme na kopci.
Hned za kopcem, když začala cesta prudce klesat (ani tohle není pro vozíčkáře a jeho doprovod žádná výhra), nás však uvítala hudba. Téměř jsem nevěřila vlastním uším. Věděla jsem, že přicházím do kraje bratrů Nedvědů, Wabiho Daňka a dalších mých oblíbenců z puberty, jejichž písničky jsem si už od rána zpívala. Ale netušila jsem, že trampské písničky jsou slyšet celým údolím. Brzy jsme zjistili, že se v Pikovicích pod kopcem (kam jsme měli namířeno na vlak) koná trampský festival.
Pro mě to byl splněný dětský sen. Na festival jsme nešli, nezapadal do našeho pevného časového harmonogramu, ale mně bohatě stačilo během celé procházky i oběda v Pikovicích nejen poslouchat muziku svého mládí, ale navíc kolem sebe potkávat typické trampy v maskáčích, s usárnami na ramenou, nožem za pasem a kloboukem na hlavě. Přesně takhle jsem si celou pubertu představovala tu Rosu na kolejích a Luka pod Medníkem.
Posázavský pacifik
Tratěmi Posázavského pacifiku jsou tratě:
- číslo 210: Praha – Vrané – Čerčany
- číslo 212: Čerčany – Kácov – Světlá nad Sázavou
My nastoupili v již zmíněných Pikovicích a vyjeli do Čerčan. Z okna jsme pozorovali skály, řeku a spoustu chatových osad. Hodně dobrodružně působily tunely a mosty, kterými, respektive přes které, jsme projížděli. Chvilkami jsem zavřela oči a představovala si, jak ležím na louce nad řekou a sluníčko mi hřeje do tváře. Za chvilku jsme byli v Čerčanech a tam jsme měli hodinu na přestup.
Opět jsme měli štěstí na společenskou událost. Hned u nádraží se konaly obecní slavnosti, pivo teklo proudem, v nabídce byly klobásy, buchty prodávané místními školami a spousta jiných dobrot a hlavně opět živá hudba. Ani se nám nechtělo odcházet, ale další vlak už nejel a my jsme měli zaplacené ubytování a objednanou večeři v Ledči nad Sázavou.
Můj manžel byl ze začátku trošku rozmrzelý, že nepojede romanticky parním vlakem (parník mu asi nestačil), když ale na perónu v Čerčanech uviděl přistavený motorový vlak typu 810 v původním stavu, na celou parní lokomotivu zapomněl. Vyškrábal se do vagónu, já za ním vytáhla vozík a on už zasněně seděl u okna a vzpomínal, jak tímto vlakem jezdil celé dětství do školy a zpátky.
„Tohle je větší nostalgie než parní lokomotiva,“ prohlásil a bylo rozhodnuto. Výlet se podařil.
Opět nás čekala cesta s romantickým výhledem na řeku Sázavu, pomalu zapadajícím sluncem a myšlenkou na dobrou večeři.
Hrad Ledeč nad Sázavou
Ráno jsme u snídaně v Penzionu u řeky, který se nám osvědčil na přespání i na večeři, plánovali, kam dál. Přímo z okna restaurace jsme koukali na místní hrad, takže rozhodování nebylo nijak složité a my jsme vyrazili opět vzhůru do kopce. Stoupání bylo opět náročné, ale stálo za to. Průvodce byl povídavý a celá prohlídka díky tomu velmi zábavná. To se u každého navštíveného hradu říct nedá. Po prohlídce jsme vyrazili na vlak.
Na nádraží jsme si dali pivo, gulášovku a klobásu a rozhodli se, že romantiky bylo už pro tento víkend dost. Nečekali jsme dvě hodiny na Posázavský pacifik a jeli raději do Světlé nad Sázavou. Tam jsme sedli na rychlík zpátky do Prahy, abychom se dostali rozumně do postele.
