Vídeň mám z domova téměř za rohem, a přesto jsem ji při svých cestách po Evropě dlouhé roky míjela. Když jsem se tam v roce 2018 konečně vydala poprvé, čekaly mě tři dny plné umění, kaváren, podzimních zahrad a překvapivě známého pocitu. Od té doby jsem se do Vídně několikrát vrátila, ale právě první návštěva měla pro mě své zvláštní kouzlo.
Za krásou a chutěmi
Doma na Moravě bylo pošmourno, ale když jsme dojeli k jižním hranicím naší republiky a vjeli na území Rakouska, mraky se rozestoupily a ukázaly, že se za nimi skrývá modrá obloha. Do Vídně jsme se vydali tenkrát vlakem a od nádraží došli pěšky rovnou k zámku Belvedere. Hned na uvítanou jsme si dali kávičku a typický Sacher dort. Ano, jsme ve Vídni. Před námi jsou tři dny, které chceme věnovat jídlu, umění a nákupům. Plány jsou smělé, jdeme na to.
Sacher dort jsme obratem vychodili po chodbách Belvederu. Na zámku je toho k vidění hodně. Vedle barokní architektury jsme obdivovali zejména díla Gustava Klimta a dalších malířů.
Od Belvederu jsme se vydali jeho okouzlujícími zahradami dále k centru města. Udělali jsme si základní turistické kolečko po Stephansplatzu a zamířili do vyhlášené řízkárny Figlmüller, kde jsme měli rezervaci, kterou i v dnešní době doporučuji udělat předem. Dostali jsme pravý vídeňský Schnitzel přes celý talíř, tradičně podávaný s měsíčky citronu. Dal nám docela dost zabrat, ale nechtěli jsme se nechat zahanbit a každý jsme poctivě ten svůj zvládli sníst.
Po potřebné trávicí procházce historickým centrem města jsme došli ještě na jednu kávičku a Apfelstrudel. Do Café Hawelka.
Dnes slavnou kavárnu otevřeli manželé Hawelkovi v roce 1939 a zejména v 60. letech se stala oblíbeným místem vídeňských umělců. Když někteří z nich neměli na útratu, platili svými díly, která dodnes zdobí stěny kavárny spolu s dalšími, které manželé sbírali. Od této první návštěvy se sem při cestách do Vídně velmi ráda vracím. Tahle kavárna s tradicí je pro mě kavárnou s duší.
Je Vídeň jako Praha?
Druhý den jsme vyrazili na návštěvu zámku Schönbrunn. Je zde na první pohled patrná podoba s mnoha českými a moravskými zámky. Člověk si uvědomí, jak moc je při procházkách Vídní znát společná historie našich států.
Při návštěvě Schönbrunnu jsem se nejvíce těšila na barvy podzimu v zámeckých zahradách. Nezklamaly, stejně jako samotná prohlídka. Architektura, zámecké interiéry i celková atmosféra mi byly v mnohém povědomé. Vídeň mi v mnohém připomíná Prahu. Jen službami bohužel stále ještě pokulháváme.
Od zámku jsme se přesunuli zpátky do rušného města. Mariahilfer Straße, ulice plná obchodů, je sice delší než naše nákupní zóny, nabídkou obchodů je jim však velmi podobná. Tady se už Praha rozhodně nemá za co stydět. A barvami, kterými svítí pouliční reklamy, může ulice směle konkurovat zámeckým zahradám na podzim.
Café Ritter, kde jsme si dali kávičku a bábovku, svou duši také mělo. Kavárna vypadala jako menší kopie naší pražské Slávie. Dokonce i číšníci mezi sebou mluvili česky, jen pianista tady chyběl.
První návštěva byl jen začátek
Třetí den jsme se už jen procházeli, nakoupili několik „nezbytných“ kousků oblečení a nasávali atmosféru města. Poslední kávu s kouskem jablečného závinu jsme si dali až na nádraží. Z Vídně jsem tehdy odjela s pocitem, jako bychom byli na návštěvě v Praze. Vídeň od této první návštěvy považuji za sestru Prahy, a ta se mi mezitím stala domovem.
Od první návštěvy jsem se do Vídně ještě několikrát vrátila a pokaždé objevila další zajímavosti. Rozhodně stojí za návštěvu také vídeňský zábavní park Prátr se svou směsí tradičních i moderních pouťových atrakcí a ikonickým obřím vyhlídkovým kolem.
Jsou ale stále místa, která mi chybí navštívit. Jako z těch nejdůležitějších zmíním vídeňskou zoologickou zahradu, Hundertwasserhaus a galerii umění Albertina.
