Jak mě želvy vytáhly z bačkor až na Borneo

Doba čtení: cca 5 min.

Luboš Pavel ve své knize VÍTĚZSTVÍ MOŘSKÉ ŽELVY spojil dobrodružný příběh s tématem ochrany mořských želv. V autorském textu vypráví, jak ho původní nápad na krátkou pohádku dovedl až na Borneo, kde se rozhodl poznat prostředí i práci ochranářů na vlastní kůži.

Napsat příběh, navíc nějaký obsáhlejší, není práce na měsíc či dva. Kniha se zkrátka musí vysedět. Jenže já nejsem zrovna typ člověka, který by rád trávil život v bačkorách u psacího stolu. Baví mě nejen psát, ale obětovat pro věc i trochu toho tělesného pohodlí a vydat se do terénu něco prožít. Ostatně už má předchozí kniha Příběhy Malého Tibetu, jež vyšla v roce 2019, se neobešla bez toho, abych se vypravil do Ladaku, kterému se přezdívá Malý Tibet, a řádně tam nasál místní kulturu a atmosféru.

A pak jsem udělal tu fatální chybu, že jsem začal číst článek v časopise. Pojednával o mořských želvách a končil nevinnou výzvou: Chcete-li je podpořit, navštivte náš web. Z čistého sentimentu jsem si řekl, že místo posílání obligátní pětistovky napíšu malou, milou pohádku. Skromnou brožurku, kterou by paní bioložka mohla rozdávat dětem.

Byl to idylický plán. V záchvatu tvořivé horečky jsem se pustil do práce, leč brzy jsem narazil na drobný zádrhel: o mořských želvách jsem věděl zhruba tolik, co průměrná želva o kvantové fyzice. Potřeboval jsem odbornou konzultaci. Problém spočíval v tom, že trpím chronickou plachostí. Představa, že telefonuji vážené vědkyni Haně Svobodové – kterou jsem si v duchu vykreslil jako profesorku s brýlemi na šňůrce, balící si zrovna kufry na sympozium v Melbourne –, mě naplňovala čirou hrůzou.

A tehdy zasáhl osud. Ještě že osud občas zasahuje, jinak by polovina knih nikdy nevznikla.

Pomáhal jsem kamarádovi s natáčením nízkorozpočtového filmu. Po celodenní práci se s námi loučila majitelka ateliéru a mezi řečí pronesla: „A kdybyste náhodou chtěli zachránit želvy, podívejte se na web morskezelvy.cz.“ Zůstal jsem stát s otevřenou pusou. Ukázalo se, že právě ona napsala ten osudný článek.

Prožít si příběh

K setkání došlo hned o měsíc později. Místo postarší nepřístupné vědkyně přede mnou stála neuvěřitelně milá, skromná a energická dívka. A v tu chvíli se nevinná pohádka definitivně zvrhla v pětisetstránkový román Vítězství mořské želvy. Jakmile se totiž do něčeho takového pustíte, zjistíte, že knihu nestačí jen vysedět. Musíte ji protrpět.

Abych pochopil, co prožívá hrdinka mé knihy Brigita (takový svébytný český kříženec odhodlané dívky z maloměsta a Jane Goodallové), musel jsem absolvovat věci, o kterých se slušnému člověku v teple domova ani nezdá. Šel jsem dobrovolně na týdenní pobyt do absolutní tmy, abych prozkoumal lidské nitro, a následně se vydal na Borneo, abych pochopil to želví.

Půl roku před odletem jsem se dřel s indonéštinou. Ukázalo se to jako geniální tah, neboť na dvou malých ostrůvcích v Celebejském moři mluvil z devíti rangerů anglicky jen jeden – a ten byl zrovna na tom druhém ostrově. Cestou mě v Číně uvěznila sněhová bouře, uletěla mi dvě letadla a zpáteční let rovnou zrušili kvůli začínající pandemii.

Každodenní chléb na korálovém atolu

Když jsem konečně dorazil na jeden z ostrůvků, který se dal obejít za šedesát minut, čekal mě každodenní chléb ochranáře: noční hlídky proti pytlákům, přenášení snůšek vajíček do bezpečí před přílivem a kličkování před rybáři s dynamitem. A mezi tím vším zbývala spousta času na psaní a studium lidských i zvířecích povah.

Polovinu rangerů tvořili Dajáci, původní obyvatelé Bornea a někdejší obávaní lovci lebek, zatímco kolem břehů čas od času zakotvily loďky mořských nomádů kmene Bajau, kteří na pevnou zem takřka nevstupují.

Mým záměrem bylo vybrousit příběh jako diamant. Vytvořit napínavý děj, kde do sebe události přesně zapadají a kniha se čte jedním dechem, ale v jehož ploškách se zároveň zrcadlí syrová realita dnešního světa. Chtěl jsem zachytit skutečné hrozby, které neohrožují jen želvy, nýbrž celou planetu – avšak bez planého plkání nad žalostným stavem přírody a ekologické agitky. Jestli se to povedlo, musí posoudit čtenář, ale já si už stejně v bačkorách u stolu sním o dalším cestování.

foto: archiv Luboše Pavla

Nechejte si posílat nové články e-mailem

Zadejte svou adresu a dostávejte nové články z webu do svého e-mailu.

Odběr můžete kdykoli zrušit. Další informace naleznete v našich Zásadách ochrany osobních údajů.

Sdílet

Luboš Pavel
Luboš Pavel