Někteří cestovatelé vyrážejí bez plánu a nechávají se vést tím, co přijde. Já s manželem většinu cest naopak plánujeme dlouho dopředu a pečlivě si vybíráme místa, která chceme vidět. Jeden víkend jsme to ale zkusili jinak. Jediným předem daným cílem bylo Slovensko. V pátek po práci jsme tedy vyrazili z Ostravy na východ a všechno ostatní nechali na cestě.
🎧 Poslechněte si článek
Páteční dobrodružství
Z Ostravy jsme vyjeli v pátek po práci. První zastávku jsme udělali v Jablunkově, kde už ale byla po čtvrté hodině cukrárna na náměstí zavřená. Museli jsme se spokojit s kávou a oplatky z večerky.
„Jedeme na Slovensko, tak si tu kávu dáme až za hranicemi.“
Netušila jsem, jak náročné může být potkat na hlavním tahu mezi Čadcou a Žilinou místo, kde se dá jednoduše zastavit a vypít si kávu. Na jedné z odboček jsme proto sjeli z hlavní silnice a vydali se po levém břehu Kysuce.
„Jen koukni do mapy a zjisti, jestli ta cesta nekončí v těch horách před námi.“
„Ne, vede do Žiliny.“
Po několika kilometrech se asfalt začal zhoršovat, cesta zužovat a provoz postupně řídnul.
„Opravdu nekončí v horách?“
„Ne, ale spletl jsem se. Nevede do Žiliny, ale do Turzovky,“ zazněla odpověď ze sedadla spolujezdce. Na chvilku mě to uklidnilo, ale cesta nevypadala, že bude dlouho pokračovat. Raději jsem zastavila. Cesta opravdu směřovala na Turzovku, ale mezi koncem cesty a Turzovkou stál Jakubovský vrh, přes který vedla už jen turistická pěšina, po které auto neprojede. Alespoň jsme konečně našli místo na kávu z Jablunkova. Vypili jsme si ji v obci Rudinská.
Dále jsme pokračovali do Žiliny, teď už podle cedulí podél silnice a našeho instinktu. Protože jsme ale neměli koupenou slovenskou dálniční známku, zvolili jsme cestu směrem na Martin. Vzpomněla jsem si přitom, že mi kolega kdysi doporučoval návštěvu Martinských holí.
„V Martine jsme ještě nebyli.“
A bylo rozhodnuto. Cestou do Martina jsme našli ubytování v příjemném penzionu ve zrekonstruovaném zámečku Záturčie. První den cesty bez plánu nás tak zavedl někam, kam bychom se při pečlivě připraveném itineráři možná vůbec nevydali.
Sobotní dobrodružství
Sobota začala už pátečním večerním zjištěním, že v zimním období se na Martinské Hole musí jet se zimními řetězy ve výbavě. Z těch mám docela respekt. I kdybych je měla, tak jsem je nikdy nenasazovala a věřím, že na Slovensku je spousta jiných krásných míst, kam dojedu i bez řetězů.
Třeba hned okolí našeho penzionu nám ráno nabídlo krásný výhled na město Martin ležící v údolí. Sjeli jsme dolů na snídani a kavárnu vybrali podle fotografií na internetu. Interiér, nabídka i obsluha předčily naše očekávání a snídaně tak byla výborným začátkem dne.
Snídaně ale byla to největší nadšení v tomto městě, které se nijak nelišilo od jiných postkomunistických maloměst. Klasické náměstí, moderní stavba infocentra, obchodní centrum a vedle prvorepubliková banka.
Protože sluníčko svítilo, nechtěli jsme se zavírat do galerií a jiných budov. Vyrazili jsme za město. Prošla jsem se k rozhledně pod Bokšínom a pokochala se panoramaty okolních hor. Nádherné výhledy.
Trocha bloudění
Další část cesty se nám úplně nepovedla. Váhali jsme, kam pokračovat. Nejdříve jsme jeli na Nitru, ale potom to stočili na Turčianské Teplice. Ty nás zklamaly už při pohledu z auta. Otočili jsme to raději na Banskou Bystrici.
Při průjezdu Velkou Fatrou jsem si uvědomila, že jsem zatím nenašla odvahu vydat se na přechod tohoto pohoří. Při množství sněhu jsem byla tentokrát ráda, že horami jen projíždíme.
Ani v Banské Bystrici to nebylo úplně podle našich představ. Nejdříve nás uvítala zavřená čerpací stanice, potom kavárna, která mohla být útulná, ale nedalo se u ní zaparkovat. U další kavárny zaparkovat šlo, ale pro změnu byla zavřená. Nechtělo se nám přejíždět, tak jsme si sedli do nejbližší otevřené restaurace. Příjemný interiér a průměrná pizza, ale za dobré peníze. Raději jsme Banskou opustili a vyrazili opět směrem na Nitru.
Do Nitry jsme přijeli večer. Po celém dni na cestě jsme se rozhodli trochu rozmazlit a místo dalšího improvizovaného ubytování zvolili hotel s wellness. Večerní hodinka v soukromé sauně a noční míchané drinky na baru nás přesvědčily, že to bylo dobré rozhodnutí.
Nedělní dobrodružství
V neděli jsme museli jet směrem domů, to bylo dané, ale kudy? Hned po snídani jsme navštívili Nitrianský hrad, ať máme na cestě také nějakou kulturní památku. Byla to klasika, ale oproti předchozím dnům zase změna.
Potom už jsme opravdu zadali do navigace domov a vyjeli. Pro první zastávku se nabízela města Piešťany a Trenčín.
„Je cestou něco zajímavého?“ zeptala jsem se manžela.
„Jo, věznice Leopoldov.“
Ani jeden z nás si nikdy nejel prohlédnout věznici ani zvenku, tak proč nezačít u jedné z nejstarších na Slovensku.
Při prohlídce tohoto skličujícího místa jsme dostali hlad. Jelikož jsme si ještě během víkendu nedali halušky, byla volba jasná. Google nás navedl do restaurace v Piešťanech, kde měli halušky přesně takové, jaké mají být.
Po obědě jsme pokračovali domů do Ostravy. Venku svítilo sluníčko a mně bylo líto sedět v tak krásném odpoledni v autě. Najednou jsem uviděla odbočku Čachtice 7 km. Ani jsem se neptala vrchního navigátora, jestli souhlasí, a rovnou zatočila volantem.
„Stačí mi zajet na náměstí,“ tvrdila jsem Michalovi cestou do Čachtic.
Jenže když jsem vystoupila z auta a zahřály mě paprsky odpoledního slunce, navrhla jsem procházku na hrad. Po návratu k autu jsem už i já získala pocit, že jsme z víkendového výletu vytěžili všechno, co jsme mohli, a vyrazili jsme zpátky do vlasti.
