Parky ve městech mají zvláštní schopnost na chvíli zpomalit čas. Stačí si sednout na lavičku a chvíli pozorovat, co se kolem děje. Někdo běhá, jiný venčí psa, další čte knihu nebo jen sedí a dívá se před sebe. Já mám parky ráda právě kvůli těmto obyčejným chvílím.
Sedící
Sedím na lavičce v parku a sleduji lidi kolem sebe. Nejsem sama, kdo tady sedí. Někteří lidé si jdou do parku posedět, tak jako já teď. Sedí a koukají po okolí. Jiní sedí a koukají do mobilu. Sedí a povídají si. Sedí a čtou knihu nebo jedí jablko.
Spousta sedících taky kouká na své děti – hlídají je pohledem. Obecně venčení dětí a zvířat (většinou psů, ale už jsem viděla kočku, fretku i želvu) bývá častým důvodem, proč lidé navštěvují park. Myslím si, že rodičové a majitelé zvířat chtějí být venku v parku. Děti a zvířata jsou dobrými záminkami, proč nezůstat doma. Zároveň se často sdružují s jinými rodiči a majiteli zvířat.
Pohybující se
Spousta lidí venčí sama sebe. Nemám problém je identifikovat. Poznávám je podle toho, že se pohybují. Pohybují se různými směry a různě rychle. K pohybu používají nohy. Chodí a běhají. K pohybu používají také různé dopravní prostředky. Pohybují se na bruslích, kolech, koloběžkách, skákacích botech. Někteří se také pohybují na místě. Hrají pétanque, cvičí jógu, praktikují tai-chi, posilují.
Park je skvělé místo. Zdařilá napodobenina přírody uprostřed města. Hlavním úkolem je vypnout z běžných myšlenek, odejít od každodenních starostí a užívat si chvilky volna. Ráda chodím do parku. Ráno před víkendovou snídaní. Večer po práci.
Začíná se stmívat. Lidí na lavičkách i cestách ubývá a park se pomalu ukládá ke klidu. I já vstávám z lavičky a nechávám za sebou chvíli, ve které nebylo potřeba nic řešit, jen prostě být venku a dívat se kolem sebe.
