V horkou letní neděli 30. června jsme s nevidomým Vojtou vyrazili na čtvrtou etapu našeho putování kolem Prahy. Oba jsme byli tak natěšení na cestu, že jsme se na místě srazu, ve vestibulu metra Kobylisy, potkali už půl hodiny před odjezdem autobusu do Dolních Chaber, kde jsme svou pouť před měsícem ukončili.
Na sever a na východ
Už podle meteorologických předpovědí jsme tušili, že bude horko a bylo. Počasí nás ale neodradilo od naší cesty, jen poprvé se mi povedlo přesvědčit Vojtu, že s sebou musí mít alespoň dva litry vody, jinak s ním na výlet nejdu. Vojta si do batůžku nabalil tekutiny, v tašce mu spokojeně odpočívala Viki (jeho albínské morče). Všichni jsem byli připraveni a vyrazili jsem na cestu.
Protože nikde nebylo ani živáčka, mohl Vojta jít většinu cesty sám. Slepeckou holí a echolokací se dokázal udržet nejen na silnicích lemovaných patníkem, ale také na polních cestách. Nejpřesněji a bez hole dokázal sledovat mé kroky na úzké pěšině vedoucí vzrostlou pšenicí, tam mu žloutnoucí pšeničné klasy dávaly jasně najevo kudy jít a kudy ne, a my si to pěkně mašírovali dál a dál na sever a východ.
Slunce a dětská hřiště
Prošli jsme několika obcemi a v krásné vilové čtvrti jsme se zastavili. Vojta obdivoval kované brány, které byly hmatově zajímavé i pro něj. Já zase byla o kus dál ohromena krásně rozkvetlou návsí. Poctivě jsme si dělali přestávky na pití a odpočinek, ale s přibývající hodinou jsme byli dál a dál unavenější, protože teplota vzduchu stále stoupala. Když jsme došli do Hovorčovic, byla jsem už opravdu unavená, ale Vojta najednou sršel energií. Uprostřed návsi stála propracovaná lanová dráha. Pustili jsem Viki z tašky, aby se mohla napást a Vojta vyrazil na opičí dráhu. Já jsem zůstala sedět na lavičce a pouze jsem slovně Vojtu navigovala, protože některé překážky byly pro nevidomého náročné. Musím uznat, že když chytil tempo, tak celou trasu zvládal opravdu s přehledem.
Na konci obce na nás čekala zasloužená odměna. Došli jsme k nejsevernějšímu bodu Prahy, kde stojí označník severního pólu hlavního města. Vyfotili jsme se u sloupku a domluvili se, že zkrátíme původně plánovanou 18kilemetrovou trasu na pouhých dvanáct kilometrů. Vojta sice ze začátku trošku protestoval, ale nakonec uznal, že chůze mezi poli na prudkém slunci je opravdu vysilující.
Došli jsem do Mírovic, kde jsem si čekání na autobus zkrátili na dalším dětském hřišti, tentokrát houpáním se na koních a povídáním si. Sice byl výlet o trošku kratší, než jsme původně plánovali, ale vůbec to nevadí, protože důležité je si cestu užít a mít hezké zážitky, než se hnát rychle do cíle.
Trasa čtvrté etapy: