Pokud jsme si v červnu s Vojtou mysleli, že putujeme v horku, netušili jsme, co nás čeká o měsíc a půl později. 16. srpna jsme vyrazili na pátou část naši pouti kolem Prahy a teprve tehdy jsme zjistili, co znamená opravdu horký den. Trasa, kterou jsme měli před sebou, nás v mapě neoslovovala žádnými výraznými atrakcemi, ale i tak jsme věděli, že musíme pokračovat právě tudy.
Polem do Přezletic
Cesta, která nás čekala, slibovala spíš nenáročnou procházku než nějaké velké dobrodružství a nebýt parného počasí, byl by tento úsek opravdu jednoduchý. Vůbec jsme se nedivili, že se tentokrát nikdo k naší výpravě, která slibovala celodenní pobyt na přímém slunci, nepřidal.
Dojeli jsme ve třech (včetně Vojtova morčete Viki) autobusem do Mírovic a hned zabočili do polí. Nadšení z polní cesty mezi keři nám však nevydrželo dlouho. Ani jsme se nenadáli a už jsme šlapali po silnici mezi auty směrem na Přezletice. Když jsme došli do vesnice, ubylo aut, protože jsme se odchýlili od hlavní silnice, ale asfalt pod nohami byl pořád nepříjemně tvrdý a rozpálený. I když jsem se snažila najít kousek stínu mezi budovami, byla cesta méně procházková, než jsme doufali.
Snažili jsme se ozvláštnit ji historkami ze dní, které jsme prožili od našeho posledního setkání, ale v horku letního dne se nám moc přemýšlet ani mluvit nechtělo. V Přezleticích, na lavičce před kostelem, jsme si dali krátkou zaslouženou přestávku. Tu si nejvíc užila Viki, kterou Vojta pustil napást na trávu. Hnedka si zalezla do stínu malého keříku a spokojeně se krmila trávou. My jsem taky lehce posvačili a hlavně se pořádně napili vody a vyrazili dál.
Vinořský park a průmyslová zóna
Na konci vesnice se mi povedlo docela nešťastně odbočit do špatného směru. Příliš často se mi to nestává, tak to také dávám za vinu sluníčku. Nakonec jsem se zorientovala, kousek jsme se vrátili a za chvilku jsme procházeli nejhezčím úsekem dnešní etapy - Přírodní rezervací Vinořský park. Vojta mě sice chvilku přesvědčoval, že si chce zase vyzkoušet prolézačky a opičí dráhu na kraji lesa, ale já byla neoblomná a těšila jsem se do stínu města.
Netrvalo dlouho a do města jsme došli. Stínu tady ale moc nebylo, protože poslední dva kilometry dnešní páté etapy jsme procházeli průmyslovou oblastí v Horních Počernicích. Tady jsme také náročnou etapu ukončili a vydali se zpátky domů. Oba jsme se těšili na studenou sprchu a odpočinek.
Pátá etapa splnila to, co slibovala - horko a málo příležitostí k dobrodružství, ale i tak jsme si s Vojtou užili, že jsme mohli vyrazit zase společně na výlet.
Fotky z putování KOLEM PRAHY
Trasa páté etapy:
Tímto článkem bych se zároveň chtěla rozloučit s Vojtovým morčetem Viki, která nás bohužel na podzim roku 2024 za tragických okolností opustila. Pro Vojtu to byla důležitá životní parťačka a oběma se nám po ní moc stýská.