Co všechno potřebujeme k tomu, abychom se opravdu soustředili? Někomu pomáhá hudba, jiný potřebuje ticho. Někoho rozptyluje výhled z okna a jinému naopak pomáhá. O mobilním telefonu nemluvě. Rozhodla jsem se zaměřit na to, co při soustředění ruší právě mě.
Často přemýšlím nad tím, co potřebuji k tomu, abych se soustředila. Tedy ještě častěji se mi stává, že se snažím soustředit a nedaří se mi to, protože mé soustředění něco narušuje. Při jedné návštěvě kamarádů, kteří bydlí v bytě s krásným výhledem na moře, mě velmi překvapila jejich pracovna. Většinu dne v ní tráví zavření za roletami (ne kvůli horku, mají klimatizaci) a téměř ve tmě. Vysvětlili mi, že se pokoušeli pracovat na balkóně, ale nedokázali se soustředit. Při pohledu na moře začali plánovat odpolední koupání a práce jako by z mozku odletěla společně s racky.
Co mě ruší v soustředění
Tato zkušenost mě donutila ještě více se zamyslet nad tím, jak to mám se soustředěním já. Než jsem ale začala pátrat ve vlastní mysli, položila jsem ještě otázku na soustředění svému muži, abych měla více referenčních vzorků. Jasně mi odpověděl: „Já bych si sednul na balkón nebo aspoň k oknu s výhledem. Pustil bych si do uší dvouhodinový soundtrack k Amadeovi a neměl bych problém se soustředit.“
Mně osobně výhled taky nevadí, ale mnohem více by mě rušila ta hudba. Mám hudbu moc ráda, ale pokud ji chci poslouchat, je to pro mě a můj mozek činnost na plný úvazek. Při hudbě, a při mluveném slově ještě hůř, se nedokážu soustředit na vlastní mluvení nebo psaní. Nevadí mi, když tvořím něco obrazového, třeba kreslím nebo upravuji fotky. Hudba ani mluvené slovo mi nevadí při šití nebo háčkování. Když mám psát nebo přemýšlet ve slovech, nedokážu se na tyto činnosti soustředit při puštěném rádiu či televizi nebo během rozhovoru. A tím nemyslím jen tvůrčí psaní. V takových situacích je pro mě složité i odpovědět na jednoduchý e-mail.
Jako příklad mého problému se soustředěním při mluveném slově nebo hudbě může posloužit čas strávený s mým velmi hovorným kamarádem. Mám ho moc ráda, ale po delší době v jeho upovídané přítomnosti vždy zjišťuji, že nedokážu pořádně myslet. Když někdo kontinuálně mluví, nedokážu formulovat vlastní myšlenky v hlavě. Nazvala jsem si tuto svou potřebu slovním tichem. Pro formulování vlastních myšlenek potřebuji slovní ticho.
Tvoření myšlenek v jiném jazyce
Další zajímavé zjištění, které se mi potvrzuje při pobytech v zahraničí, je, že mi nevadí, když někdo mluví v jiném jazyce, než je ten, ve kterém chci formulovat myšlenky. Nejhorší je pro mě neposlouchat češtinu, ve které přemýšlím nejvíc. V okamžiku, kdy například píšu anglický dopis, mi mluvené slovo v češtině nevadí tolik, jako kdybych ten dopis psala česky. A platí to i naopak. Nejjednodušeji se mi daří vzájemně ignorovat angličtinu se španělštinou. Pravděpodobně by to fungovalo i s jinými jazyky, ale v těch neumím myslet.
Samotnou mě celá otázka soustředění se na vlastní myšlenky a práci s nimi zaujala. Rozhodla jsem se napsat tento článek také s cílem zjistit, jak to mají jiní lidé. Jak jste na tom se soustředěním se na vlastní myšlenky nebo tvorbu vy? Co vás při práci ruší? A co vám naopak nejvíc pomáhá se soustředit?
